Nedopusťme, aby se na českou loď vrhla tlupa černých pasažérů

Jedním z velmi palčivých témat dneška, které jsou ale velmi často opomíjeny, je otázka imigrantů.  Dá se říci, že imigranti jsou z pohledu země, který je přijala, přirovnatelní k soli. Sůl je v malém množství nejenom neškodná, nýbrž dokonce i nanejvýš prospěšná. Její nadměrný příjem je však krajně nebezpečnou záležitosti. 

S cizinci, které se stát rozhodne přijmout pro život na svém území, je to bohužel velmi podobné. Znepokojuje mě masivní imigrace lidí ze severní Afriky do Evropy a tragické události u italských břehů s tím spojené. Není pochyb o tom, že přistěhovalci mohou být pro zemi přínosem, jedná-li se o lidi, kteří jsou ochotni nabídnout své znalosti a schopnosti výměnou za to, že se zde budou moci usadit. Je však bohužel častou praxí, že zde tato ochota chybí - a v tom momentě není daleko ke vzniku problémů. To, jak rychle a silně se projeví negativní důsledky velkého množství imigrantů pro cílovou zemi, záleží na kvalitě imigrantů – ne tolik na jejich znalostech a majetku, jako na jejich vůli pracovat a respektovat společenské a kulturní zvyklosti naší země.  

Tyto vstupní parametry lze snadno ovlivnit správným nastavením pravidel. Já bych se držel základního principu „to my jsme zde doma“ - pokud tedy imigrant požaduje, abychom jej mezi sebe přijali, ať nejdříve prokáže, že pro naši společnost může být přínosem a nikoliv dalším břemenem, a především pak, že bude plně respektovat naše pravidla. Právě neochota začlenit se do většinové společnosti činí největší potíže.  Nemusíme si nutně představit, že bychom měli požadovat, aby se tito lidé vzdali své vlastní kulturní identity. V případě příkrého rozporu zvyklosti imigranta a zvyklosti místní je však nutné trvat na tom, aby zvítězila druhá z nich. V opačném případě by tolerance z naší strany nevedla k ničemu jinému, než k destabilizaci celé společnosti. Nejednalo by se totiž pouze o rozpor dvou kultur - v protiváze ke kultuře českého státu by tu stálo množství dalších, vzájemně si odporujících společenských řádů, jež se mnohdy prosazují agresivněji než ten náš. V případě, že bychom všechny tyto řády tolerovali, výsledkem by byla destabilizace celé naší společnosti a po oslabení „původního obyvatelstva“ by nastal také boj oněch nově příchozích kultur proti sobě navzájem.

Ano, mnou načrtnutý princip „to my jsme zde doma“ zcela neodpovídá takzvaným novým evropských hodnotám, zjednodušeně řečeno vůli Bruselu. Následky prosazování těchto hodnot však vidíme již dnes v mnohých vyspělých zemích jako je Francie, Velká Británie či Švédsko. Tyto státy již teď nezvládají břemeno, jež si dobrovolně naložily, když s chutí a bez omezení přijímaly množství mimoevropských přistěhovalců. V současné době ona jejich tolerance působí výrazné občanské nepokoje a jen velmi těžko lze najít jakékoliv východisko z nepříznivé situace. Neříkám, že je nemožné tolerovat jakékoliv občany cizích států. Pokud však máme k životu v našem státě přijmout takové osoby, je nutné se ujistit, že zde nebudou přítěží či přímo příčinou konfliktů. Představte si náš stát jako loď, již postavili naše předchozí generace a na níž dnes plujeme.

Nejsme povinni na svojí loď nabírat pasažéry, kteří se nepodíleli na jejím vzniku a když už někoho přijmeme, pak za přiměřenou cenu a za podmínky dodržováních základních pravidel. Nepřipustíme přece, aby se na plod naší staleté snahy nalodila tlupa pasažérů cestujících na černo, kteří se k tomu všemu na lodi pokouší zavést svá pravidla, vyměnit kapitána a změnit směr plavby.  Naše tolerance by neumožnila nic jiného, než netoleranci a utiskování nás samých ze strany těch, koho jsme přijali s otevřenou náručí - a to by bylo přinejmenším naprosto nerozumné. Nedopusťme tedy, aby uvnitř naší společnosti vznikly skupiny, které budou chtít ty ostatní hodit přes palubu.